Říjen 2018

NEDOSTATKOVÉ ZBOŽÍ

29. října 2018 v 13:48 | Besss |  O T H E R S
Pojďme si nalít čistého vína, úsměv je v Čchách vysoce nedostatkovým zbožím. Rozdává se velmi po troškách, jsme zvyklí s ním skrblit a na veřejnosti ho schováváme, jako kdyby šlo o něco intimního, nebo dokonce neslušného.
Přitom jde o přirozený projev štěstí, radosti. Smát se koneckonců neumí jen lidé. Nejspíš jsme už každý někdy viděli chcechtajícího se psa se šťastně vyplazeným jazykem, nebo kočku, jak jí pobaveně jiskří v očích. Sytdět se za úsměv je nesmysl. Připadáte si, že máte křivé zuby? S nádherným úsměvem a rozzářenýma očima, s trochou přátelskosti o tom napadne přemýšlet jen málokoho.
Lidé jsou příliš ustaraní, nervózní a uspěchaní, na to aby se umsívali. Nemají čas se zamyslet nad tím, z čeho mají radost. Ale ty, ty který teď čteš tenhle článek, ty přece čas máš! Jinak bys ho číst nemohl, ne? Tak poslouchej, protože jestli se mají lidé víc usmívat, tak i ty musíš být jeden z nich.

Úsměv je totiž jako šperk ze zlata.
I když vlastně mnohem lepší, protože se hodí vždycky a ke každému outfitu. Je to doplněk, který rozzáří každou ženu bez ohledu na věk, je to zbraň kterou můžete dobít něčí srdce, i dárek, jaký dokáže rozsvítit celý den.
Úsměv je světlo.

Usmívejme se.
Vždyť každý máme vživotě něco, za co můžeme být vděční. Nějakou tu maličkost... třeba jste si dali dobrou snídani, někdo vám prokázal laskavost, když jste zapnuli radio, hrála vaše oblíbená písnička... vždyť není třeba nacházet na zemi padesátikoruny. Stačí vědět, že vás někdo má rád.

No tak! Úsměv! Šup! :)

VŮNĚ ŠEŘÍKU A HEŘMÁNKU

23. října 2018 v 21:58 | Besss |  P O E T R Y
Prý trochu sentimentality neuškodí, tak jsem se vám rozhodla jí pěknou dávku předložit.

Voňavé ubrousky se jí v rukou krabatily, jako děti, které natahují k pláči. Snažila se na poslední chvíli zadržet jejich slzy, aby neskropily čerstvě vytřenou podlahu, a chvatně je vrstvila na sebe do čisťounké zásuvky. Květovaný, bílý, s proužky a všechny tak voňavé.
Dávala jim za vinu své vlhké oči i kruhy pod nimi a rozchvělé prsty. Byla to jejich vina. To ta vůně heřmánku a šeříku, která jí z nich vnikala do nosu a ulpívala na všem okolo jako zlatý poprašek.
Pohlédla z okna.
Žlutavé světlo prozařovalo třpytlavé kapičky na skle a hladilo ji po vlasech. Neplač, říkalo, neplač, všechno dobře dopadne. Neplač.
Ale ona už stejně plakat nemohla. Všechen smutek se z ní vylil už včer večer a ještě dřív, jako z ruplého hrnce. Teď už zbylo jen prázdno, mlčenlivá díra uprostřed jejích prsou, která se otevírala jako hladová masitá ústa.
Stála, rovnala ubrousky a myslela na to, až všichni snědí krůtí polévku a budou přemítat o těle, které včera spustilli do čerstvé hlíny. Včera. Leželo teď neslyšně dole, s laskavýma očima a spjatými dlaněmi, s malou modlitební knížkou na prsou a zasypané zetlelým kvítím.
Myslela na tu krůtí polévku s nudlemi, na tiché šeptání a sváteční šaty a povyk malých dětí, které nic nechápou, protže neamjí dost dlouhou paměť. Neví, o koho přišli. Nemohou truchlit.
Ubrousky v jejích rukou voněly a jí to všechno bolestně připomínalo dny, kdy sedávala u stolu, jedla palačinky a do zad ji pražilo slunce. Ty okamžiky, kdy spolu poslouchaly radio a ona se pořád ptala, jestli nechce přidat.
"Né, babí, to je dobrý, už jsem plná, ale dík, jsi hodná."

Pusu na čelo.
Heřmánková vůně zástěry.
Šedé vlasy vonící po šeříku.


Babičko.

JAK SE DAŘÍ?

23. října 2018 v 21:23 | Besss |  A L I V E
Ahuj drazí přátelé,
ne, zatím jsem stále naživu. Ale řeknu vám, nevím, jak dlouho to ještě při takovém životním tempu potrvá. Připadám si jako v nějakém akčním filmu. Kždý den se přesunu o třicet kilometrů tam a o třicet zpátky... vstávám v pět a usínám v deset.
Mám ty nejlepší známky za posledních pět let a jsem happy jak dva grepy.
Jo, můj život dostal s přesunem do Prahy naprosto nový rozměr. Přestala jsem hrát na klarinet - což byl sice odvážný krok, protože jsem na něj hrála už víc jak šest let a život bez něj mi ze začátku přišel dost divnej - ale nakonec si myslím, že to byl dobrej krok.
Mám hudbu ráda a klarinet taky, ale s tím dojížděním to prostě nešlo dohromady. Ale myslím, že to je příležitost posunout se někam dál. Třeba se o podzimkách konečně naučím na ukulele. :)
Taky jsem rozjela podnikání. Prodávám na instagramu ručně šisté plátěné tašky s originálními obrázky. Kdyby vás to zaujalo, můžete se na ně podívat tady, když kliknete na obrázek.



Takže to je teď moje happiness.
Žiju rychle a zběsile, ale jsem naprosto šťastná. Jen se často obracím dozadu, na ty roky, kdy jsem se neskutečně trápila a říkám si, že i ty k něčemu byly.
Posunuly mě vpřed... kdyby v mým životě chyběla ta epizoda s anorexií (snad už za mnou), kdyby v mým životě nebyly deprese, pláč, smutek, vztek... temnota, nebyla bych tím, kým jsem teď.

Zní to klišoidně, ale je to pravda.
Páč co tě nezabije, to tě posíllí, žejo. :)

A jen tak na okraj vám sem hodím video, který mám teďka pušťěný píšu u něj celý tohle video. Je to takový relaxační zpívání, ale ta holka mě prostě fascinuje. Ten její styl je prostě úžasnej.


Takže si, prosím pěkně, pusťe neonindiegirl, uvařte si čaj, nohy do teplejch fusek, pěkně pod deku a mějte se hezky. Ahuuuj. :)

INSPIRATIVNO

8. října 2018 v 22:22 | Besss |  A L I V E
Poslední dobou jsem děsně produktivní. Rozjíždím stále nové nápady a projekty, nejsem unavená a mám skoro pořád radost ze života. Takhle na mě totiž působí podzim.
Začínám pomalu - ale jistě - rozjíždět svůj merch (černé plátěné tašky s bílým dekorem a různými basic obrázky), konečně se zajíždím v Praze a pořád kreslím. Podzim je super inspirativní období.
Vím, že to tak působí i na dost lidí okolo mě, ale já se teď cítím po okraj naplněná nápady a myšlenkami. Myšlenkami na lepší život, na to, jak začít žít jinak, zdravěji, produktivněji, prospějšněji, všechno je ve mně žluté a krásné.
Žlutá je totiž pro mě obecně barvou všeho hezkého. Žlutá... a pak zelená a červená.
Začala jsem zase nosit šílené oblečení, stejně jako kdysi dávno na základce, a celkově si už zase jedu svůj styl. Oproti rokům na maloměstě se cítím taaak svobodně!
Miluju to.
Navíc se mi konečně splnil sen.
Jsem obklopena spoustou skvělých lidí, které miluju, jak jen to jde a dávám jim jen to nelepší ze sebe. Fakt jsem plná lásky a radosti. A vděčnosti.
Jediné místo, kde to neklape je u jídla, kterému se teď zase o něco víc vyhýbám... což chci zase ukončit a začít se stravovat normálně. Netoužím po tom znovu spadnout do anorexie!
Dneska jsem sice měla doma takový menší kiks, kdy jsem se chovala fakt děsně (Bety, ty jsi jelito, víš to, viď?), ale jinak jde všecinko jak po drátkách a já se mám jak prse v žitě. Rodiče nepřekážejí, jsou nápomocní, když si řeknu a spolužáky miluju.
Navíc mám kamarády i jinde, se všemi si furt píšu a jsem moc moc šťastná.
Ach díky podzime.
Ach díky Praho.
Děkuju, že můžu svítit a být malým brambůrkoidním sluníčkem ve své vlastní galaxii.

TRANSKY...?

6. října 2018 v 22:40 | Besss |  O T H E R S
Helou, vy všichni!
Tématem týdne se stalo slovní spojení "nejsem tím, kým mám být", které mi jaksi automaticky asocuje menšinu trans. Asi všichni víme, o koho jde. Ve zkratce jsou to lidé, kteří se necítí dobře v těle, které jim přiroda nadělila - a jejich problém je o něco větší, než trable nás všech.
Vzhledem k tomu, že si myslím, že tolerance je jednou z našich lidských povinností a snaha pochopit jakbysmet, můj názor, co se této "komunity" týče, je kladný.
Znám odst lidí, co to berou jako moderní výmysl zpovykaných teenagerů, ale tenhle názor nesdílím. Jestli se ani po osmnácti a více letech nejste schopni ztotožnit s tím, co máme mazi nohama, vidím tu dost velký problém. Obdivuju proto každého trans, který si dokáže jít za svým a dotáhnout to do konce - viz například neuvěřitelná Tores Gorgeous.


Tahle krásná mladá žena patří do této skupiny lidí také. Jsem její velkou fanynkou, protože si myslím, že ona je důkazem, že když něčemu dost věříte, povede se to. Dnes byste o ní určitě neřekli, žy byla mužem. :)
Tuhle fotku jsem si vypůjčila z jejího instagramového profilu, kde jich najdete ještě docela hodně, abste mohli opravdu uznat, že proměna se moc moc povedla.

Na druhou stranu (a teď se opravdu nechci nikoho dotknout) si pamatuju, jak mi docela nedávno vyprávěla jedna moje indonéská jamádádka, jak se její kamarád rozhodl oblékat jako žena. Byla z toho evidentně dost zmatená a nešťastná. Vyprávěla, že tenhle její kamarád prý jednou přišel stím, že je gay.
Všichni to vzali - jo, oukej, jseš gay, tak si jím buď, my tě za to nijak odsuzovat nebudem, všechno je v pořádku. Jenže ani ne za půl roku se objevil v ženském oblečení. Nechal si narůst dlouhé vlasy a oholil se, takže opravdu vypadá jako krásná asiatka.
Moje indonéská kamarádka se ho opatrně ptala, jestli se mu jeho tělo nelíbí - jestli by chtěl být raději ženou -, ale on jí klidně odpověděl, že se cítí být mužem na sto procent.
"Tak proč ty ženské šaty?", ptali se ho všichni.

Odpověděl, že ho to baví.


A to už mi úplně v pořádku nepřijde. Dobře, jsou tu lidé, kteří mají problém - pojďme ho vyřešit! Pokud se žena cítí jako muž - ať je tedy mužem. Pokud se muž cítí jako žna - ať je klidně ženou. Nevidím na tom nic špatného.

Ale proč, proč proboha, muž, který se cítí jako muž a chce být mužem, se obléká jako žena?

SPLÍN

5. října 2018 v 21:54 | Besss |  P O E T R Y
všichni umřeme
na konci telefonu vyzvánenění
a já čekám, až se ozve tvůj hlas.

co vlatně chceme?
nic už takové, jak dřív není
a nebude zas.

saze v plicích
slzící oči plné touhy
nenaplněné sny a přání dlouhých nocí

kdy spolu po ulicích
jsme vybírali strouhy
a hledali kousky zlata jak dva cvoci.

pak usednout
do křesla zabořit se měkce
a mazat na chleba si margarín

spolu hodiny, dny, týdny plout,
až věřit se mi nehce,
že vážně někdy byl mezi námi...

splín.

ZACHRAŇTE MOST

5. října 2018 v 21:45 | Besss |  O T H E R S
Ahoj, přátelé, ahoj, kamarádi.
Je to asi týden, co jsem přidávala poslední článek a vesele se teď snažím napsat další. Další článek - článek o mostě. Je to jeden z těch fakt pěkných mostů v Praze.
Můžete ho najít na Smíchově a - jestli si to dobře pamatuju - pochází z doby přelomu dvacáteho a a dvacáteho prvního století.
Výsledek obrázku pro smíchovský železniční most
Nemá jméno, v mapách bývá označován jako železniční a to s malým ž, ale neoficiálně se tohle jméno žilo jako vlastní. Spojuje vltavské břehy u Výtoně a má dvě koleje. Bohužel díky pasivitě určitých míst zreznul a je "nevyhovující". Proto se ho teď město chce zbavit.
Což nechápu.
Tenhle most je totiž nejen opravdu krásný a má minulost, ale navíc patří do památkové oblasti - čili místa, ve kterém jsou takové objekty chráněné a mělo by se o ně pečovat a ne na ně kašlat a pak je bourat. Nemám nic proti modernizaci, ale tahle část Prahy se teď tak rychle a moc mění, že by bylo fajn zachovat aspoň tenhle ikonický most.

Jestli máte zájem a chcete akci za záchranu mostu podpořit, můžete online podepst petitci ZDE.

Moc děkuju všem příznivcům historických míst a památek. Budu moc ráda, když tenhle krasavec zůstane ještě dlouho na svém místě. :)