A CO BUDE SE MNOU?

12. června 2018 v 19:54 | Besss
Ať se tak stalo čirou náhodou, nebo děním osudu, docela nedávno jsem byla nucena v rámci jednoho šiblého školního projektu se nad tímto tématem zamyslet. Ono samo o sobě není tak špatným námětem k úvahám... ale co na něj napsat?

Můžu vám tu vykládat, jak bych se ráda stala úspěšnou animátorkou, pracovala pro Disney, procestovala celý svět, napsala knihu, ilustrovala knihu a měnila lidi k lepšímu...
Ale mám nepěkný pocit, že něco takového bude psát většina ostatních lidí. Takže to vezmu z toho pesimistického pohledu... ať je na tom alespoň špetka té originality.


Sedím v napuštěné vaně a kouřím už sedmou cigaretu.
Kurva. To byl zase dneska den.
Nateklé nohy se ve vlažné vodě ne a ne uvolnit, naopak se zdá, jako kdyby se ještě víc nafoukly. Čert aby to spral... vyfouknu kouř. Za vodu jsem sice tenhle měsíc ještě nezaplatila... stejně jako za pronájem týhle mizerný špeluňky 1+kk, ale to mi nezabránilo, abych si napustila svůj skromný škopek (kterému vznešeně říkám vana) až po okraj vroucí vodou. Zrcátko nad ní se v tu chvíli docela zamžilo a zakrylo mi tak ubohý pohled na vytahanou pobledlou čtyřicátnici s rozcuchanými vlasy a obřími kruhy pod očima.
Zamžikám, cigaretový kouř se line potemnělou koupelnou a já slyším tiché sténání z vedlejšího bytu přes umakartovou stěnu. Sousedi si nejspíš zase užívají...
Už jsem si za ta léta, co tu bydlím, zvykla.
Típám cigaretu o smáčený bok vany a opatrně se zvedám. Nohy mi bolestivě dávají vědět, že jsem jim dneska vážně naložila víc, než zvládnou. Au.
Celý den po městě. Inzerce, letáky, otázky.
Nepotřebujete servírku? Prodavačku? Květinářku? Cokoliv...? Prostitutku....?
Shovívavé úsměvy a vyhýbavé pohledy. Asi skončím pod mostem. Koneckonců - vylézám z vany a otírám se vyblitě zelenou osuškou - co bych taky mohla čekat. Půlka životu strávená v léčebnách a na psychoterapiích...
Tisknu k sobě rty do úzké čárky, abych se nerozbrečela.
Co se to se mnou stalo? Veškerá energie, roadost a životní elán vzlay za své v jedné z těch sterilních kobek, kterým se obyčejně řiká nemocniční pokoje. Vyplácala jsem tam všechnu sílu na to, abych co nejdéle vzdorovala.
A pak mě zlomili.
Ani umřít mě nenechali.
Nohy mi definitivně vypovídají službu, padám na kremické dlačdičky metr krát metr a při ráně o dveře do hlavy se mi před očima roztančí hvězdičky. Po tvářích mi stékají slzy.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Zlomený meč Zlomený meč | E-mail | Web | 12. června 2018 v 21:21 | Reagovat

Oh :-( Jak moc je to založeno na skutečnosti?

2 perfectly3 perfectly3 | E-mail | 13. června 2018 v 21:03 | Reagovat

[1]: Jen malinko. :) Upřímně doufám, že takhle nedopadnu... kouřit nehodlám a snad si i tu práci najdu. Mno, uvidí se.

3 Zlomený meč Zlomený meč | E-mail | Web | 13. června 2018 v 22:25 | Reagovat

[2]: Tak to je dobře :-)

4 Meduňka Meduňka | Web | 16. června 2018 v 8:51 | Reagovat

Děsivá představa! Výborně napsaná :-D
Tu originalitu oceňuji zařazením tvého článku do výběru ta tema-tydne.blog.cz

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama