ONA

28. května 2018 v 15:57 | Besss
Nejraději bych její jméno křičela, řvala, zaspamovala jím celý intrnet, nechala ho vláčet pod koly vozů, skalpovala ho - a ji s ním.
Za to všechno. Za těch pět let, který mě stály zdravou psychiku. Za to ponižování.
A přitom... už jsem prázdná a vlastně se nedokážu přimět k nějaké zlosti, natož nenávisti. Zbyl jenom strach. Už jen z principu si přeju, aby na to doplatila a pochopila, co mi vlastně provedla, ale ve skutečnosti bych to nikdy neudělala.
Už v sobě nemám ten elán, tu zlobu.
Odpustila jsem a pohřbila ty vzpomínky někam do bahna svojí mysli.
Domnívala jsem se, že dost hluboko... ale asi ne. I když jsem si čas od času zkusila rýpnout, zda už se rána zahojila (a ono se vždycky zdálo, že už je to skutečně za mnou), dnešek mě praštil do břicha tak bolestně a nečekaně, div jsem nevyhekla.

Byla tam.
Seděla na sedadle v autobuse přes uličku, vlasy dokonale vyčesané do vysokého drdolu a cosi psala na svém perfektním ajfounu. Nehtíky, řasenka,... vizáž bez chybičky. Jako ostatně vždycky.

V tu chvíli jsem zamrzla.
Nedokázala jsem pochopit, že ona opravdu existuje... za ty roky bez ní jsem si ji zvykla brát jako jednu z příšer pod posetelí. Něco strašného, ale naprosto nereálného, mytického. A teď tu docela obyčejně seděla a mně v hlavě bušily tisíce permoníků a pokřikovaly jejím hlasem: Jsi nula, jsi nula, jsi nula!

Vždycky jsi nula byla a taky nulou zůstaneš!

Jejím skřípavým ošklivým hlasem, který jako jediná věc na ní nikdy nebyl dokonalý, a naprosto se nehodil k jejímu jemnému zevnějšku. Hlas, který jsem si kdysi dávno dovolila zkritizovat a neměla jsem to dělat.
Soda, kterou jsem za to dostala, patřila k jedněm z nejhorších.

Celou cestu autobusem jsem trpěla.
Měla jsem paranoidní pocit, že mě pozoruje a směje se mi. Tomu, jak jsem zpocená a jak mi divně odstávají vlasy... mýmu oblečení, mým brýlím, tomu jak dýchám. Všemu
Stejně jako dřív.
Už jsem si nepřipadala jako sebejistá (ehm?) gymnazistka, ale znovu jako to dítko v poslední lavici s knížkou na klíně.
A nebyl to příjemný pocit.

A to jsem si myslela, že už je to za mnou. Není.
Není, není, tisíckrát není.
Šikana se na mě evidentně podepsala hůř, než jsem myslela. Sedím tu teď roztřesená, vyděšená schoulená a s naprostým zmatkem v hlavě. Co teď?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama