PROČ JE LIDSTVO V DEPRESI

14. června 2018 v 16:57 | Besss
Nedávno jsem vedla se svou kamarádkou rozhovor na jedno velmi zajímavé téma. Mám tu z něj malý report.


Procházíme se šedivou Prahou, je vedro k padnutí a já s kamarádkou vedeme hluboké filozofické řeči. O apokalypse, školství a... a taky o psychických onemocněních.
Kamarádka i já s nimi už máme své zkušenosti, tudíž můžeme jít obě víc do hloubky a rozpitvat toto téma na prvočinitele.

Závěr číslo jedna
Kamarádka má názor, že s civilizací a větší mechanizací přichází větší problémy s psychikou.

Závěr číslo dvě
Napadá mě, čím víc toho máme, tím jsme paradoxně nešťastnější.

Navzájem si melancholicky přikyvujeme.
Debata se stočí směrem k drogové závslosti.

Co si o tom myslíte? Je to pravda? Jak je to vůbec možné? Jsme "rozmazlení"? Nedokážeme se radovat z maličkostí?...anebo se jedná o nějakou celospolečenskou "chorobu"?
 

A CO BUDE SE MNOU?

12. června 2018 v 19:54 | Besss
Ať se tak stalo čirou náhodou, nebo děním osudu, docela nedávno jsem byla nucena v rámci jednoho šiblého školního projektu se nad tímto tématem zamyslet. Ono samo o sobě není tak špatným námětem k úvahám... ale co na něj napsat?

Můžu vám tu vykládat, jak bych se ráda stala úspěšnou animátorkou, pracovala pro Disney, procestovala celý svět, napsala knihu, ilustrovala knihu a měnila lidi k lepšímu...
Ale mám nepěkný pocit, že něco takového bude psát většina ostatních lidí. Takže to vezmu z toho pesimistického pohledu... ať je na tom alespoň špetka té originality.


Sedím v napuštěné vaně a kouřím už sedmou cigaretu.
Kurva. To byl zase dneska den.
Nateklé nohy se ve vlažné vodě ne a ne uvolnit, naopak se zdá, jako kdyby se ještě víc nafoukly. Čert aby to spral... vyfouknu kouř. Za vodu jsem sice tenhle měsíc ještě nezaplatila... stejně jako za pronájem týhle mizerný špeluňky 1+kk, ale to mi nezabránilo, abych si napustila svůj skromný škopek (kterému vznešeně říkám vana) až po okraj vroucí vodou. Zrcátko nad ní se v tu chvíli docela zamžilo a zakrylo mi tak ubohý pohled na vytahanou pobledlou čtyřicátnici s rozcuchanými vlasy a obřími kruhy pod očima.
Zamžikám, cigaretový kouř se line potemnělou koupelnou a já slyším tiché sténání z vedlejšího bytu přes umakartovou stěnu. Sousedi si nejspíš zase užívají...
Už jsem si za ta léta, co tu bydlím, zvykla.
Típám cigaretu o smáčený bok vany a opatrně se zvedám. Nohy mi bolestivě dávají vědět, že jsem jim dneska vážně naložila víc, než zvládnou. Au.
Celý den po městě. Inzerce, letáky, otázky.
Nepotřebujete servírku? Prodavačku? Květinářku? Cokoliv...? Prostitutku....?
Shovívavé úsměvy a vyhýbavé pohledy. Asi skončím pod mostem. Koneckonců - vylézám z vany a otírám se vyblitě zelenou osuškou - co bych taky mohla čekat. Půlka životu strávená v léčebnách a na psychoterapiích...
Tisknu k sobě rty do úzké čárky, abych se nerozbrečela.
Co se to se mnou stalo? Veškerá energie, roadost a životní elán vzlay za své v jedné z těch sterilních kobek, kterým se obyčejně řiká nemocniční pokoje. Vyplácala jsem tam všechnu sílu na to, abych co nejdéle vzdorovala.
A pak mě zlomili.
Ani umřít mě nenechali.
Nohy mi definitivně vypovídají službu, padám na kremické dlačdičky metr krát metr a při ráně o dveře do hlavy se mi před očima roztančí hvězdičky. Po tvářích mi stékají slzy.

PRIDEMONTH

11. června 2018 v 21:15 | Besss
Tak prej je pridemonth. Řekla mi to jedna kamarádka, co se mnou jezdí autobusem, jinak by to asi šlo mimo mě.
Ale když už teda ten pridemonth je...

tady máte jeden obrázek, co jsem kreslila.
 


VYKŘIČET SE

10. června 2018 v 15:34 | Besss
Dneska se mi chce mluvit.

Hodně mluvit.

Křičet, vykládat a povídat si... ale nikdo tu není. Jsem ve svém vlastním časoprostoru, kam nikdy nikoho nezvu a cítím se trochu osaměle. Strnulá v čase s unaveným pohledem sfingy, která ví, že se brzy definitivně promění v prach, zírám sama na sebe do zrcadla.

Rozcuchaný vlasy křičí něco o nekvalitním spánku a špatným polštáři a taky že prej by to chtělo kafe. Přejedu si prsty po obličeji, cítím konečky každou vrásku a výmol, tak důvěrně známé. Zdrcadlo se mi směje. Má potměšilé oči a chrstá mi do tváře všechno to pohrdání.

Ty. Ty hloupá holko.

Jsem unavená.
Potřebuju obejmout a stulit se do klubíčka v chladivé tmě. Ale andělé odešli a nechali mě tu neforemnou a ošklivou, abych sama čelila dalšímu zpocenému dni. Ústrky a nenávist.
Jako mraky.

Káva prohřeje, sprcha zchladí.
Tělo jako oslizlá housenka, bledé a ochablé, neschopné se máchá v pramíncích tekoucí vody.

Další ráno.
Zase jsem neumřela.

RUCE

10. června 2018 v 15:23 | Besss |  P O E T R Y
Když mi máváš
a
já odcházím
naše ruce
zdává se mi
- ale možná jenom sním -


že naše ruce
nechtějí se loučit

a ruka ruku hledá
a pak - když se najdou - tak jedna druhou z ruky nedá.

Když mi máváš.

KRÁSA NEDĚLNÍHO ODPOLEDNE

10. června 2018 v 15:19 | Besss |  P O E T R Y
Sedíme
a mlčíme spolu
v pěti
ve třech, sami, dohromady, naráz, každý sám.

Po tvářích nám stékají stíny a oči
hledají ruce
schované v záhybech šatů.

Truchlíme
snad pro tu kachnu na stole,
co leží v pekáči?

Zřídkavě se usmíváme, jen chlad našich
srdcí a tenké čáry rtů
všechno ztvrdlo
a vzduch přestal existovat.

Umíráme.
Protože nikdo už nikomu nerozumí.

JAK BÝT PERFEKT

9. června 2018 v 19:40 | Besss
TAKY VÁM TAK STRAŠNĚ LEZOU NA NERVY VŠECHNY TY NÁVODY NA INTERNETU NA TÉMA "JAK ŽÍT SUPER ŽIVOT", "JAK BÝT SKVĚLÁ" , "JAK BÝT DOKONALÁ" ... APOD?!

MNĚ DOCELA JO. HLAVNĚ PROTO, ŽE VŠECHNY ZAČÍNAJÍ VĚTOU: MĚJ SE RÁDA... BLA BLA BLA. (nebo nějak podobně)
POKUD NĚKDO HLEDÁ PODOBNÝ ČLÁNEK, TAK JE TO ASI ZNÁMKA TOHO, ŽE SE MOC RÁD NEMÁ - NO NE? A JEDNOU VĚTOU TO, DRAHÉ BLOGGERKY, OPRAVDU NEZMĚNÍTE.



PROBOHA, ČEŠTINO

9. června 2018 v 19:22 | Besss
O tom, jak tu všude lezou uprchlíci se vyjadřují všichni.
Všichni kdo?
Všichni lidé, kterým to vadí.
Moment, komu to vadí? -Mně třeba ne...

To bude asi proto, že já jsem nezaměstnaná studentka s bohatým uměleckým vyžitím a extrémně rozvinutým čelním lalokem, která má slabost pro intelektuálno a esoterično. Zkrátka: nepatřím mezi střední proud.
Nepatřím dokonce ani mezi střední proud svých vrstevníků - vlastně jsem na úplně jiné vlnové délce, než většina ostatních lidí. Snad i právě proto tohle vnímám trochu jinak, než všichni okolo.

Abyste chápali, tenhle článek vlastně vznikl díky mojí babičce, která jednou si stěžovala, jak ta čeština degraduje a že ti uprchlíci jí taky moc nepomohli!
Amen, babi.

Pro uvedení celé situace na pravou míru vám raději vysvětlím, že moje babička je žena velmi pozdního věku, poněkud naivní osůbka s dost zkreslenými představami o životě. (Mám takový ošklivě neodbytný pocit, že velkou část této vlastnosti jsem po ní zdědila... ale pššt!)
Bojí se všech lidí s tmavší pletí a téměř uctívá pana Babiše... to asi mluví za vše. Navzdory tomu (a snad i právě proto) ji mám moc ráda - ale o tom zas jindy.

Každopádně bych tu teď ráda rozvedla úvahu, jak nám ti "strašní uprchlíci!" zničili češtinu.
Každý alespoň trochu soudný člověk v obraze pochopitleně hned usoudí, že je to naprostá blbost a já mu radostně potřesu rukou, celé šťastná, že je tu konečně někdo, kdo nepřiletěl z Marsu.
Pak je tu skupina chytrolínů, kteří moudře pokyvují hlavami a tvrdí, že češtinu przní inernet. Pch. Další blbost...

A takovýchto kravin je tu spousty.
Každý jazykově zdatnější člověk kvalitu své mateřštiny určitě minimálně jednou za život zkoumá a zabývá se tím, proč to či ono slovo zní tak či onak. Většina z nás pak dojde i k úvahám nad změnami v češtině.
Liberalizace PČP, všechny ty ústupky... a tak se stává že nejeden zhrzený laický jazykozpytec v zoufalství porhlásí viníkem některou naprosto nevinnou věc.
Chápu.
Děje se to... ale myslím si, že pravdu nemá.

O tom, že se čeština jako jazyk mění, není pochyb.
V tomto směru se (podle mého skromného názoru) jedná o naprosto zjevný fakt. Ale... přátelé, není to snad přirozené?

Není snad normální, aby se jazyk jakkoliv vyvíjel?
Ať se vám to líbí nebo ne - i toto je stále vývoj. Vznikají zkratková slova, anglikanizmy, novotvary převzaté z cizích jazyků... lidé si staré tvary zjednodušují a mění a stará slova vypouštějí úplně, ale to se dělo vždycky!

Že ne v takové míře?

No a?
Všechno se zrychluje! Copak někdy ve čtrnáctém století měli na každý měsíc celosvětově nové trendy v módě? Ne. Neměli!


Takže - čeština nedegraduje. Ona se mění. Je tvárná a dobře uzpůsobená k "modernizaci", což je dobře, protože jinak by zkostnatěla a stal by se z ní naprosto nepotřebný jazyk, kterému by chyběla spousta novodobých a víceméně globálních tvarů - což si při pidirozměrech naší země nemůžeme dovolit.

POJĎME DISKUTOVAT!

9. června 2018 v 8:57 | Besss
Tedy, pardon - ale umíte vlastně vůbec diskutovat?

Tímto možná trochu neobratným úvodem jsem nechtěla nikoho urazit ani se ho dotknout, jen mi tak přišlo na mysl, že tato dovednost je společností dost opomíjená - tudíž ne každý může říct "ano, umím diskutovat."

Většina z nás už někdy narazila na nějakou internetovou diskuzi (ti odvážnější do ní nejspíš i nějak přispěli), ale pokud mohu dle svých zkušeností soudit, nepřipadalo mi to jako diskuze v pravém slova smyslu.
Lidé si anonymně radí, ptají se a shánějí zkušenosti.
Láska, škola, děti... není tedy divu, že v této novodobé disciplíně vynikají hlavně ženy. Ta opravdová diskuze ale nespočívá v razení, ale ve střetech názorů. Diskuze je vlastně taková dobře korigovaná hádka, samozřejmě s trochou nadsázky.

Právě tato schopnost ale v dnešní době většině lidí naprosto chybí. Ano, umíme se hájit a argumentovat, ale všechno jde takříkajíc ostrými lokty. Udupat oponenta a umlátit ho čepicí.
Diskutování nemá šnaci.
Takto se to děje v rodinách, firmách, školách, pracovištích... i v politice - i když pokud je někde alespoň snaha o diskuzi (když už nic jiného) pak je to právě zde.

Lidé jsou k sobě hrubí, na tom není nic nového, ale připadá mi, že taková ta všeobecná úcta - vědomí, že do náhodného kolmjdoucího na ulici si prostě nemůžete kopnout - se zkrátka vytratila... a s ní i schopnost elegantně vznášet svá hlediska a různé poznatky.
Jako kdyby vyšší společnost zapomněla, že každžý může mít svým způsobem pravdu. Možná ne celou, ale přeci jen, i kdyby se našel jen nepatrný střípek pravdy, nemáte právo svědectví, názor, nebo náhled na věc toho druhého shazovat.

I na školách je tento problém.
Kupříkladu na našem gymnáziu mají žáci vyloženě v některých hodinách zakázáno diskutovat.

No chápete to?!
Ne?

A víte co? Pojďme o tom diskutovat!


TÉMA TÝDNE...?

8. června 2018 v 7:35 | Besss
Jednoznačně uf.
Nevím jak vám, ale mně dělá bytostně problém nějak se ztotožnit s těmi, co je vymýšlejí. Co je v tom za záměr? Co se po mně chce, abych napsala? Témata bývají hrozně neurčitá a na můj vkus příliš volná, vleze se do nich všechno.
Konkrétně minulé téma bylo téměř vražda.
Pět mých nej.

Nej čeho?
Jakých nej? Mohli byste to, prosím, nějak blíže specifikovat? Ano, ten rozptyl byl opravdu obří. Mohli jste psát o svých nejtrapnějších zážitcích, nejlepších vlastnostech, nejoblíbenějších barvách, nejzáludnějších otázkách v konverzaci... pfů, mohla bych tu vyjmenovávat do aleluja.
Nakonec ty články ale vlastně nic nespojovalo.
A to je to.
Téma týdne by mělo udávat nějaký metr, míru, do které se musíte vlézt a trochu se při tom snažit. Někdy vám to sedne míň, jindy víc... ale každopádně by vás mělo někam navést.
Neříkám, že chci, aby všichni psali to samé, to opravdu ne - ale aby zadání bylo o něco konkrétnější...? Chápu, je jednodušší potom vyplesknout nějakou změť slov na téma pět mých nej, než třeba feminismus (i když, pro ten bych asi taky nehlasovala), ale o tom to rávě má být! Nebo ne?
Trošku si lámat hlavu, něco si najít, pozjišťovat informace, zakousnout se a nakonec ze sebe s upřímnou radostí vypotit něco, co za to opravdu, doopravdicky stojí.
Ne jen další vodnatý, neurčitý článek, jakých jsou na internetu tuny a povětšinou nikoho nezajímají!
Nechci takové články psát... ale obávám se, že to nepůjde skloubit s mým předsevzetím, abych psala jeden článek na každé téma týdne.

Ale zase - na druhou stranu, pokud píšete dobře, vypořádáte se i s tak volným tématem, jako je pět mých nej. Jde to. Elegantně, vkusně, jednoduše, lehce.
Ale snaha se v tom asi moc neuplatní.

Takže prosím, klidně taková témata navrhujte dál... ale můj názor znáte. Je to moc jednoduché.

Kam dál