SOBOTA

Sobota v 19:49 | Besss |  A L I V E
Dneska jsem zase byla v práci. Vyrážela jsem už před devátou, protože cesta mi trvá hodinu (autobus a metro) a dnešní směna mi začínala v půl desáté. Už v noci mi byla kosa a když jsem vylezla z babiččina bytu, doslova jsem se klepala zimou. Docela sranda. Ještě předevčírem jsme tu měli tropy a dneska už zavál vzduchem podzim... ale prý se to má vrátit, takže si tepla ještě užijeme.
Nasedla jsem do autobusu a dívala se, jak za oknem ubíhá krajina, město, lidé. Sluchátka jsem sice měla, ale protože jsem byla unavená, věděla jsem, že by mě písničky akorát tak uspaly. A vzhledem k tomu, že vím, jak odpudivě vypadají spící lidé v MHD - teda aspoň většinou - si vždycky dávám bacha, abych se nedostala do podobné situace.
Dojela jsem, promnula si ospalé oči, připadala jsem si jak sůva z nudlí, a vrhla se střemhlav do víru velkoměsta. Metro mě dovezlo skoro až do cíle, takže jsem si došla posledních pár metrů, vlezla do kavárny, pozdravila kolegy (mě taaak baví říkat "kolegové"!:D), hodila na sebe pracovní vohoz a jala se řádně vykonávat práci.
No, žádná zábava to nebyla. Lidí chodilo málo, neměla jsem koho usazovat a o odnášení nádobí dneska nikdo zájem neměl. Tak jsem postupně spočítala parkety na podlaze, okna na protějším domě, kolik číšnic má dnes kraťasy (brrrr! v takový zimě?!) a tak podobně. Jak asi chápete, zábava jak stehno.
Nicméně za ty prachy to stojí, hehe.
A jak jsem tam tak vesela postávala a ještě veseleji mi postupně dřevěněla záda najednou mě cosi přimělo podívat se oknem ven (teda, já tam civěla skoro pořád, ale takhle to zní líp) a uviděla jsem DUHU. A pak další. A ještě jednu.
Duha byla všude.
Na tričkách, na pláštích, vlajkách, odznáčcích i náramcích. A pak mi to došlo! DNESKA JE PRAGUE PRIDE! UAAAAA! Na chvíli se mi zastavil tep, přestalo mi bouchat srdce a já jen oněměla zírala na davy duhových lidí hrnoucích se naší ulicí. Pár jich zavítalo dokonce i k nám na zmrzku! A víte kdo ji nandaval?
Já!
A pořádně jsem se dívala! Bylo taky na co - transgender jak vyšití, gayové ověšení hromadou duhových květinových věnců a lesby držící se za ruce s duhou ve vlasech a jednorožčími korunkami. Bylo to lepší, než osobní setkání s Bé Há stylewithme, se kterou jsem se v naší kavárně setkala před pár dny (a nebylo to nic moc - ale ona mě teda nezaujala ani na internetu...).
Najednou jsem měla pocit, že je to všechno skutečný. Že i já se s NÍ jednou setkám a půjdeme spolu na pride. Že takoví lidé fakt existují - jsou reální, z masa a kostí a kupují si umě zmrzku. Prostě něco jako kdybych naživo potkala Harryho Pottera.
Abyste to chápali - jsem z miniaturní vesnice, kde nikdo z LGBT komunity nežije - ostatně, co by tam taky dělal, že jo, když tam bydlí jinak jen občané věku 99+ (sice jsou fajn a většinu z nich celkem znám, ale něco takovýho by je hromadně přivedlo do hrobu) - a na školu jsem dote´d chodila jen do o torchu většího města. Jestli tam někdotakový bydlí, tak o něm nevím, teda krom jedné velice elegantní trans dámy, se kterou jsem se setkala asi před půl roem a dost mě to překvapilo. Takže chápejte, že pro mě tohle setkání bylo... takové, řekněme, křestní. A hrozně jsm se styděla.
Když pochod odpochodoval, zbývala mi do konce směny už jen hodinka. Nudaaa... ale přežila jsem to a za odměnu jsem dostala oběd.
A jakože ty obědy jsou nás fakt jedno velký wau. Dneska to byl sendvič se slaninou (byla do minuty vypreparována - tohle zorvna není můj šálek kávy), nivou, zeleninou, domácí bylinkovou majonézou a k tomu americké brambůrky nakrájené na tenoučké plátky. Pošmákla jsem si.
Pak už jsem vzala kramle a vydala se směr babiččin byt. Hodinka čistého času a seděla jsem v křesle s hrnekm cara. Bylo mi báječně. To jsem ještě ani nevěděla, že přijedou na skok rodiče se ségrama!
Vyobjímali jsme se, opusinkovali - a jeli pryč.
Jsem plná lásky. No není ten život vlastně občas docela príma?
 

JAKO ČUNÍCI

10. srpna 2018 v 19:38 | Besss |  A L I V E
Tak nějak bych totiž shrnula počínání mnoha návštěvníků naší kavárny, ve které teď přes prázdniny pracuju. Musím říct, že mě to až někdy šokuje, jak se lidé nedokážou normálně najíst - a při drobném výzkumu, který jsem zcela nezávazně provedla, jsem došla k závěru, že přeborníci v tonhle oboru jsou cizinci. A vyloženými králi bývají zahalení tmavovlasí opálení arabo-něco. Netuším k jakému národu je přiřadit, nejspíš ani nepatří všichni k jednomu, ale jakmile vidím zahalenou ženskou hlavu v šátku, chystám si hadr a mop.
A cože po nich vlastně zůstává? Mírně řečeno - gastronomická spoušť. Drobky na židlích, na stolech, na zemi (na stropě?), marmeláda namatlaná na těch nejnemožnějších místech, cukr rozsypaný všude možně, okousané a nedojedené sendviče a bagety, rozlitá káva a limonáda, převržené hrnky s čajem, rozcupované kapesníky... a já nevím co ještě.
Vlastně vůbec nechápu, jak dokáží udržet čistý svůj zevnějšek, když jedí takovým způsobem.
Neříkám, že mě to nějak zvlášť pobuřuje - prostě to jenom konstatuju - jedí jako čuňata - a podivuju se nad tím. Zajímalo by mě, jak dokáží vůbec takový svinčík vytvořit, protože já když jím, tak si prostě strkám stravu do úst a neházím s ní po okolojdoucích, nebo co s tím jídlem dělají.
Ale pamatuju si, že když jsem chodila na základku, tak i tam se takoví nadaní jedinci našli a mám živou vzpomínku, jak byla jednou rajská omáčka a já procházela mezi stolky a žasla, jak je možné, že ji mají moji spolužáci na čele... no, asi mi to navždy zůstane utajeno.
A co vy?